CJBA13 Vývoj spisovné češtiny prof. PhDr. Jana Pleskalová, CSc. Vývoj českého pravopisu - české pravopisné systémy Od počátků češtiny se užívalo k jejímu zápisu latinky, a to středověké obměny latinského písma, jak to bylo běžné v západní Evropě. Latinka nebyla pro český jazyk příliš vhodná, protože má méně písmen než čeština hlásek. Hledání možností, jak označit ty české hlásky, které latina neměla, sehrálo ve vývoji českého pravopisu důležitou roli, neboť všechny pravopisné systémy, které v průběhu vývoje češtiny vznikly, představují různá řešení tohoto problému; době jejich užívání odpovídají jednotlivá stadia českého pravopisu. Do 11. stol. (a později jen ve specifických případech) se na našem území užívalo též staroslověnštiny. K jejímu zápisu sloužila dvě písma – hlaholice a cyrilice. Protože byla vytvořena pro záznam slovanského jazyka, měla pro všechny slovanské hlásky specifické znaky. Jejich zápis tedy nečinil žádné potíže. 1.Přípravné stadium českého pravopisu sahá až do konce 13. stol. Tehdy se při zápisu českých písemností uplatňovala latinka nesystematicky, bez jakékoli úpravy, a proto je tento nejstarší způsob zápisu českých textů označován jako pravopis primitivní nebo jednoduchý. Jeho „primitivnost“ spočívá v tom, že onu disproporci mezi větším počtem českých hlásek a menším počtem grafémů středověké latinské abecedy řešil na úkor jednoznačnosti zápisu domácích hlásek. Hlásky v latině neexistující byly zapisovány literami pro podobné hlásky latinské: např. dete (přepis: dietě, nč. dítě). Tak se stalo, že jedna litera označovala více hlásek (např. písmeno c označovalo nejen české vyslovované c a k jako v tehdejší latině, ale i české č (Miculcici, tj. Mikulčici - dnešní Nikolčice), písmeno z zase označovalo všechny sykavky - z,ž,s,š, c,č, písmeno r označovalo r i ř atd.), a v důsledku této nejednoznačnosti a neustálenosti byla táž hláska zaznamenávána různými písmeny: hláska c byla označována literami c, z, s, hláska k literami c, k, g atd. Největší pestrost panovala při zachycování sykavek s, š, c, č. Nejstarší grafika zpravidla neoznačovala kvantitu vokálů; jen ojediněle je vyznačena zdvojováním samohlásek (comaar, tj. komár), čárkou, příp. oběma prostředky současně (Noóstup, osobní jméno Nóstup). Rovněž neoznačovala měkkost konsonantů (Lubuòòa, tj. L´ubuša s měkkým l´, dnešní Libuše); známe jen několik případů, kdy v této funkci vystupuje i: Millóin, tj. Miloň. S přibývajícím počtem českých písemností vzrůstala potřeba jednoznačnějšího záznamu českých slov. Řada dokladů ukazuje, že byla nejnaléhavější u vlastních jmen: např. zápis osobního jména v podobě Cas lze číst jako „Čaš, Kaz´, Kas, Kaš, Čas“. Všechna uvedená osobní jména jsou ve staré češtině doložena, takže odhalení konkrétního jména, které se pod zápisem skrývá, je nemožné. Jisté východisko z této situace nabízely spřežky, kombinace dvou i více liter, které se spolu obvykle nevyskytují. Také ony začaly sloužit k označení některých českých hlásek. První ojedinělé spřežky pocházejí z 11. stol. a jsou doloženy ve vlastních jménech: např. Cressicsi (Krěšici, tj. dnešní obec Křešice) se spřežkami ss pro š a cs pro c. Od konce 12.stol. spřežek významně přibývá, ale jsou nadále využívány nesystematicky: např. spřežka ch označovala hlásky c, č, ch, h, k, s, š, spřežka czs hlásku z, spřežka sch hlásky č, s, š, ž atd.; nejvíce spřežek bylo vytvořeno k označení sykavek. - Teprve na začátku 14. stol. vznikl na jejich základě první skutečný pravopisný systém. Listinný materiál vypovídá o tom, že se ke spřežkám, zvláště k těm neobvyklým, uchylovali nejčastěji písaři neznalí češtiny, kteří se jejich pomocí snažili zachytit vlastní jména jim neznámých osob nebo míst. Glosy, přípisky a souvislé české texty bylo možno alespoň zčásti domýšlet, a nadto byly psány Čechy, takže jejich zápisy – ve srovnání s bohemiky - využívají spřežek mnohem méně, viz první české věty v kap. Prameny k poznání historického vývoje češtiny. Příklady bohemik zapsaných primitivním pravopisem: vlastní jména osobní: Bares (Bareš), Bochchek (Boček), Csaztovoy (Častovoj), Psid (Přěd), Conaza (Konaša), Mizlata (Mysläta), Scori (Skorý), Vneg (Unek/Uňek); apelativa: glaua (glava, později hlava), grrnecne (hrnečné), homuthne (chomútné) – právní termíny, tona (tóňa, dnes tůně). Pro vědecké účely je žádoucí, aby transkripce textů zapsaných primitivním pravopisem odpovídala dobové výslovnosti: měly by být rozlišovány dvojice tvrdých a měkkých (palatalizovaných a palatálních) konsonantů, např. sen „představy nebo děje ve spánku“ X s´en „zájmeno tento“, a další specifika té doby (Pleskalová, Tvoření nejstarších českých osobních jmen, 1998). V dnešní době bývá termín primitivní (jednoduchý) pravopis odmítán, protože tento nejstarší způsob zápisu českých slov nemá žádný systém. Zevrubný popis nejstarší české grafiky podává článek J. Pleskalové K počátkům českého pravopisu (viz seznam literatury). 2. Spřežkový pravopis řeší rozdíl mezi menším počtem latinských grafémů a větším počtem českých hlásek pomocí spřežek. 2.1 Starší (složitější) spřežkový pravopis vzniká na samém počátku 14.stol. a vychází z užívání v rozmezí 1330-1340. Jeho základním rysem je důsledné rozlišování sykavek. Spřežka/litera označuje hlásku zz = s : zzam, uzzlyòòaw, muzzil òò , ò = š : neznawòòe, lepòòím, vòòe, wòem cz = c : czo, wíecze, otecz chz = č : chzezzt, chzazz z = z : mezí, zemíe, znayŭ s = ž : siwot, czos, se, sena ch = ch : ducha, hrziechow rs = ř : morse, rsieka ie, ye = ě : (tzv. jať) wíecze, chtyel c zvl. před a,o,u,r = k : cozztelu, gen.sg. poclada g = j ; v přejatých slovech g: gmu, gedno; z galiley Poznámka: Litera ò se nazývá dlouhé s. Spřežky ie, ye označují dlouhé i krátké ě. Dlouhé ě transkribujeme jako ie, krátké jako ě. Krátkost nebo délku poznáme podle pozdější podoby slova. Jestliže je v nové češtině pokračováním tohoto ie dlouhé í, bylo ě původně dlouhé (přepisujeme je jako ie: wiecze – přepis viece, protože nč. je více). Je-li v nové češtině namísto této spřežky grafický znak e, ě, šlo o ě krátké (přepisujeme je ě: zzie – přepis sě, protože nč. se, chzlowyek – přepis člověk, protože nč. je člověk). Délka samohlásek se většinou neoznačuje, a pokud se tak děje, bývá vyjádřena zdvojením příslušné samohlásky, přičemž se píší zpravidla nad sebou (ktere^em). - Spřežkový pravopis většinou neodráží tehdejší výslovnostní rozdíl mezi i a y. Obou písmen se užívá promiskue, nadto ještě označují hlásku j (yablek). Diakritická znaménka jsou většinou jen grafickou záležitostí. Nelze sice vyloučit, že v některých textech mohla sloužit k označení kvantity vokálů nebo měkkosti konsonantů, ale malý počet dochovaných děl (většinou jen jejich zlomků) neumožňuje tyto hypotézy s určitostí potvrdit ani vyvrátit. Starší spřežkový pravopis je patrně dílem jednoho tvůrce nebo několika vynikajících jedinců. Důsledně byl užit jen v nejstarších opisech staročeských legend, méně důsledně v nejstarších rukopisech Alexandreidy a v opisech staročeských legend z 1. čtvrtiny 14.stol. (v tzv. Klementinských zlomcích). Příklad textu zapsaného starším spřežkovým pravopisem: Transliterace: Transkripce: Tu rsíechzíu hi tўem zamutkem Tú řěčú hi tiem zámutkem -edòòi do zzwe òò chzíepownўczíe [š]edši do své ščěpovnicě -a plachzíuczí pade nўczíe -a plačúci pade nicě, - bohu wzdiòò íuczí zz pokoru. [k] bohu vzdyšúci s pokorú. Legenda o P. Marii z počátku 14.stol. Zevrubný popis staršího spřežkového pravopisu obsahuje úvodní studie k edici Nejstarší české veršované legendy z pera J. Cejnara, 1964 (viz seznam literatury). V ostatních textech té doby, zejména v neliterárních zápisech českých vlastních jmen, se starší spřežkový pravopis neuplatňuje. Doklady neliterární povahy (vlastní jména místní, osobní apod.) jsou i nadále psány nejednoznačnou grafikou vycházející z primitivního pravopisu, ale již méně pestrou a do jisté míry ustálenou. Její podoba se postupně vyvíjí směrem k spřežkovému pravopisu mladšímu. Příklady vlastních jmen místních z období 1300-1340: Telcz (Telč), Tozicze (Tožice), Dalesicz (Dalešice), Zablatie, Zeletaw (Želetava), Crisanowicz (Křižanovice), Kowarzow, Chotiebors, Bresínka (Březinka). 2.2 Mladší (jednodušší) spřežkový pravopis se formoval od konce 30. let 14.stol., držel se - vedle nově zavedeného diakritického pravopisu – po celé 15. stol. a v jednotlivostech přežíval ještě v dalších stoletích (zvláště v rukopisech). Na rozdíl od staršího spřežkového pravopisu nerozlišuje sykavkové dvojice s-š, z-ž, c-č, zato více respektuje znělost hlásek (odlišuje z-s, ž-š). Je sice méně přesný než starší spřežkový, ale je jednodušší a jeho částečná nejednoznačnost není na úkor srozumitelnosti. Specifické rysy mladšího spřežkového pravopisu: Spřežka/litera označuje hlásku z = z: zly, wizte = ž: zena, kdyz s, ò = s: yasny, biòkupi = š: budes, òwecz òò = zejm. š: doòòel, awòòak cz = c: dczery, nechczy = č: acz, czeòt rz = ř: Borzywoy, rzyeka Ostatní prostředky včetně označování kvantity zůstaly stejné jako ve starším spřežkovém pravopisu. Pouze samohláska u se na začátku slova označovala důsledněji než dříve literou v (vòta – ústa). Příklad: Transliterace: Transkripce: Knyez Hoòtywyt potom ònyde Kněz Hostivít potom snide, Borzywoy na otczow ò tolecz wznyde Bořivoj na otcóv stolec vznide. Tehdy Swatopluk v Morawye kralem byeòò e Tehdy Svatopluk u Moravě králem bieše, knyez czeò ky gemu òluzyeòò e kněz český jemu slúžieše. Dal Poznámka: Ani tento pravopis nebyl ve všech dílech té doby dodržován důsledně. Často v nich nacházíme stopy po grafice obou předchozích období. 3. Diakritický pravopis řeší rozpor mezi rozdílným počtem latinských písmen a českých hlásek pomocí diakritik (čárek a teček nad písmeny). Jeho tvůrcem je s největší pravděpodobností Jan Hus. Svůj návrh diakritického pravopisu, který znamenal podstatné zjednodušení dosavadního pravopisu, představil v traktátu De orthographia bohemica. Místo spřežek zavádí litery s tečkou (punctus rotundus): ċ, ], ż, r, d, t, y, l = dnešní č, š, ž, ř, ď, ť, ň a původní tvrdé l; kvantitu označuje příslušnou literou s čárkou (gracilis virgula): á, é, í apod. Označování kvantity ovšem nebylo ještě dlouho důsledné (zvláště v rukopisech), takže při transkripci ji většinou musíme rekonstruovat. Hus vyžadoval zapisování i, y podle jejich původní výslovnosti a tento úzus se dodržuje dodnes (liška, slyšet). Ostatní prostředky ponechal většinou beze změny (např. nechal spřežku ch, protože byla spřežkou už v latině, uprostřed slova psával u v platnosti v - òlouo, vokál u na počátku slova psal jako v - vòta). Diakritický pravopis se prosazoval velice pomalu, po celou dobu jeho trvání (tj. 15.-1.pol.16.stol.) se paralelně užívalo mladšího spřežkového pravopisu. Prosadil se až v 16.stol., a to v upravené podobě tradičně nazývané pravopis bratrský. Příklad textu zapsaného diakritickým pravopisem: Transliterace: Aby ktoż budes ċiòti rozvmiel me ċeò ke reċi / viez / żet òem pòal tak iakoż obyċeinie mluwim / neb wgednom kragi Ċechowe ginak mluwie / a wginem ginak /vprikladie / Ja piòi / niżadny nevie / agini riekagi / żadny nevie / Opiet ia diem muòò iem vċiniti / A gini rku muòò im. Transkripce: Aby, ktož budeš čísti, rozuměl mé české řeči, věz, žeť sem psal tak, jakož obyčejně mluvím, neb v jednom kraji Čechové jinak mluvie a v jiném jinak, u příkladě já píši: nižádný nevie, a jiní řiekají: žádný nevie. Opět já diem: musiem učiniti. A jiní řkú: musím. Hus, Postila (doslov). 4. Pravopis bratrský byl užíván od 16. stol. až do počátku národního obrození. Jde v podstatě o upravený diakritický pravopis Husův. Podle tvůrců těchto úprav a jeho prvních uživatelů – členů Jednoty bratrské – se nazývá bratrský. Charakteristické znaky: Tečka nad konsonanty byla nahrazena háčkem (č, ž, ř, ň…), ale ne ve všech případech. Souhláska š se vrátila ke spřežce òò , příp. ke …, protože kladení háčku nad vysoká písmena působilo potíže. Dvojí l se rozlišovalo jen v některých bratrských rukopisech a tiscích: tvrdé l se značilo jako l s obloučkem vpravo, měkké l jako pouhé l. Slabiky dě, tě, ně se už píší dnešním způsobem. Délka vokálů se sice označovala čárkou, ale ne u všech samohlásek. Dlouhé í se zapisovalo jako j. Tento způsob záznamu í vznikl zjednodušením staršího psaní ij, což je pozůstatek starobylého označování kvantity zdvojováním liter. Užití j pro í mělo své opodstatnění: dlouhé í s čárkou se totiž nesnadno rozlišovalo od krátkého i, které už mívalo pravidelně tečku. Délka u samohlásky ú vzniklé ze staršího ó se začala označovat kroužkem (kůň < kóň); jde o využití staršího způsobu zápisu ú z dob jeho diftongické výslovnosti [uo], kdy se diftong psával nad sebou – kůň, vyslovováno [kuoň], později [kúň]. Dvojhláska ou se nadále psala jako au. Hláska g se někdy označovala jako g s tečkou nebo háčkem, protože pouhá litera g označovala j (vedle písmene y). Po c,s,z se nepsalo i, nýbrž výhradně y. Litera/spřežka označuje hlásku (dvojhlásku) j (ij) = í : widjš au = ou : odpauòò těgte òò = š : odpuòò těno w = v : wám v = u : vmyòl g = j : geòt ğ, ġ, častěji g = g : ffiğůry, grunth ay, ey, oy = aj, ej, oj: naymileyòòij Příklad textu napsaného bratrským pravopisem: Transliterace: Když Pán Bůh zpřjčin gemu òamému známých, na Čeòký Národ w Náboženòtvj čiòtém poòtawený/ z Wlaòti wyhnanòtwj dopuòtil/ y my toho včaòtni bywòòe, doòtali òme òe Božjm řjzenjm do koruny Polòké, pod Wrchnoòt/ kteráž nám Náboženòtvj čiòtého vedlé Slowa Božjho prowozowánj/ y bytu/ y žiwnoòti / na ġruntech òwých přála, y nad námi ruku Ochrannau držela: tak že òme pokogně od mnohých vtiòků a sòauženj kteráž òme w òwé wlaòti trpěli až poòawád pod tauž Wrchnoòtj odpočjwali. Transkripce: Když Pán Bůh z příčin jemu samému známých na český národ v náboženství čistém postavený z vlasti vyhnanství dopustil, i my toho účastni byvše, dostali sme se božím řízením do koruny polské pod vrchnost, kteráž nám náboženství čistého vedlé slova božího provozování i bytu i živnosti na gruntech svých přála i nad námi ruku ochrannou držela; takže sme pokojně od mnohých útisků a ssoužení, kteráž sme v své vlasti trpěli, až posavád pod touž vrchností odpočívali. (Komenský, Zpráva kratičká o morním nakažení) Bratrský pravopis se uplatňoval především v tiscích. Písařský úzus se od tiskařského odlišoval malou mírou využití diakritického pravopisu. Pravopisné změny prováděné v úzu tiskařském pronikaly do písařského úzu se zpožděním a v nestejné míře, některé z nich nepronikly vůbec. Pokud se v něm přece jen uplatnily, představovaly pouze další možnosti zápisu příslušných hlásek a tím zvyšovaly nejednoznačnost jejich záznamu. Zcela nedůsledné bylo označování měkkosti konsonantů diakritickými znaménky a označování kvantity čárkou. V písařském úzu se běžně užívalo řady spřežek (cž=č, cz=c, zi=ž, rž=ř, uo=ú), litera ž pronikla jen zčásti, zaměňuje se užívání i, y (zvláště v 17. stol.) atd. Rozdíly mezi obojím územ se postupně prohlubovaly. Okolo r. 1530 byly už tak nápadné, že šlo v podstatě o dvojí pravopis. Tuto skutečnost museli vzít na vědomí i gramatikové (včetně autorů školních učebnic) a vlastně tento rozdíl kodifikovali. Zevrubný popis grafiky v 15.-17. stol. (v tiscích i rukopisech) obsahuje dílo J. Poráka Humanistická čeština, 1983 (viz Seznam literatury). 5. Novočeský pravopis vzniká v době obrozenské úpravami bratrského pravopisu. K nejdůležitějším patří: a) Tzv. analogická úprava, realizovaná z popudu J. Dobrovského. Po c se začalo psát jen i, í, po s, z i, í nebo y, ý podle etymologie nebo morfologické analogie: např. tisíc, syn, nom. sg. kosi podle páni, akuz.sg. kosy podle pány atd. Úprava byla přijata r. 1819. Byl také zaveden dnešní způsob psaní spojky i (dříve se psávala jako y) a počátečního u- (dříve v-). Ve dvacátých letech byl změněn typ písma: stará gotická fraktura (švabach) byla nahrazena latinkou (renesanční antikvou). V této souvislosti byla odstraněna spřežka òò a nahrazena písmenem š. b) V r. 1842 se uskutečnila tzv. reforma skladná. Je spojena se jménem P.J. Šafaříka. Písmeno j bylo nahrazeno písmenem í a v důsledku toho mohla být písmena g a y v platnosti j nahrazena písmenem j; litera g se tak uvolnila pro označování g (a nemuselo se užívat g s háčkem): např. její místo dřívějšího gegj. c) Třetí reforma proběhla v letech 1849-1850. Bylo zavedeno psaní v místo w a ou místo au. – V té době se prosadily ještě další změny, jako např. nad počátečním ú se začala označovat délka (úřad), pomocné tvary bych, bys… se začaly psát zvlášť, příklonka –li s tiretem. Tak byl novočeský pravopisný systém postupně zbaven všech nevyhovujících archaismů. Jeho dnešní stav představují Pravidla českého pravopisu. Vývoj interpunkce 1.V období 10.-13. stol. se interpunkčních (tj. rozdělovacích) znamének téměř neužívalo. Jen ojediněle se nesoustavně uplatňovala tečka uprostřed řádku, která označovala místa pauz při hlasitém přednesu: Hore mně hospodine mój· neb otevšad mně boj i válka· otevšad šípi letie· otevšad nebezpečenstvie· otevšad prěkaza i škoda· Glosy k Túlci sv. Bonaventury z pol. 13.stol. - Hranice větných a souvětných celků bývají často vyznačeny velkým písmenem. 2.Ve 14. stol. je interpunkce nadále jen fakultativní. Častěji se uplatňuje ve verších, zejména jsou-li psány in continuo. Vyskytuje se na hranicích veršů, řidčeji jinde a slouží k označování pauz při hlasitém přednesu. V každém textu se užívá vždy jen jeden druh interpunkčního znaménka (buď tečka uprostřed řádku, nebo dvě tečky, barevná tečka, šikmá čára přes celý řádek apod.). -V próze se interpunkční znaménka téměř nevyskytují. Příklad užití interpunkce v Dal: Jim Libuše odpovědě: Řkúc: To vám beze lsti povědě: Kak koli ste mě uhanili: když ste mě tak potupili: 3. Také v 15. stol. se uplatňuje jediné interpunkční – pauzové znaménko, ale je rozšířeno více než v období předchozím. Univerzálním znaménkem se oddělují souvětí, jednoduché věty a ty věty souvětí, které jsou při hlasitém přednesu odděleny pauzou. Ostatní věty v souvětí, např. vedlejší věty spojené s řídící větou tzv. korelativními výrazy (ten – který, tak – jak(o)(ž)…) jím odděleny nejsou, protože při hlasitém čtení mezi nimi pauza nebývá. Viz text z Husovy Postily v kap. Vývoj českého pravopisu. Dále se interpunkční znaménko vyskytuje uvnitř věty jednoduché, kde nebývá předěl syntaktický, nýbrž jen pauza ve výslovnosti: Např. Aby panovatel muoj . jich známosti dosiehna . budúcích věcí . jistotu mohl poznati (Vavřinec z Březové, Snář). V souladu s tím, co bylo řečeno, se nadále neoddělují vokativy (oslovení), přístavky a také většina kratších vložených vět. Z toho plyne, že v edicích staročeských děl je interpunkce doplňována editorem, a to podle našich dnešních zásad. 4. Na počátku 16. stol. se stále ještě užívá jediného interpunkčního znaménka, ale již v průběhu 16. století se interpunkce rychle zdokonaluje. Její rozvoj je reakcí na tehdejší prudký rozvoj souvětí. Složitým a bohatě rozvitým souvětím dosavadní jednoduchá interpunkce nestačila, a proto byla zavedena trojstupňová interpunkce podle vzoru latinských gramatik. Jde o tečku (lat. periodon), dvojtečku (lat. geminus, colon) a čárku (virgula, suspensivus, comma). Tečka ukončovala souvětí, dvojtečka byla užívána k členění složitějšího souvětí nebo periody (viz oddíl Perioda) a dále k uvozování přímé řeči, to znamená, že se mohla vyskytnout v jednom souvětí i víckrát, čárkou byly oddělovány úseky menší. Pravidla jejich užití byla formulována velmi obecně, a proto nebyla interpunkce důsledná. V podstatě šlo o znaménka pauzová, ale jejich trojstupňovitost už napomáhala k lepší orientaci v psaném textu. A jakž sem jich jen pominula / takž sem našla toho kteréhož miluje duše má: chopila sem ho / aniž ho pustím / až ho uvedu do domu matky své / a do pokojíčka rodičky své. Bibl Kral. Pokud se vyskytl středník, přebíral funkci znaménka uvozujícího přímou řeč: Např. Řekl i to; Zlapejte nám lišky / lišky pravím i ty maličké / ješto škodu dělají na vinicech / poněvadž vinice náše teprv kvete. Bibl Kral. Ale mnohem častěji vystupovala při uvozování přímé řeči dvojtečka. 5. Také v období barokním převládá v interpunkci princip pauzový; vedle tečky, dvojtečky a čárky se v tiscích začíná uplatňovat středník (semicolon). V hierarchii interpunkčních znamének stojí mezi dvojtečkou a čárkou (tedy níže než dvojtečka). O jeho postupně se vyhraňující úloze vypovídají tisky ze 17.-18.stol. Spolu s dvojtečkou sloužil k optickému zpřehlednění dlouhého, často až rozvleklého barokního souvětí a zároveň postihoval jeho zvukovou organizaci. (Proto je třeba při vydávání barokních děl původní rozložení dvojteček a středníků respektovat.) Ó laskavý spasiteli náš! ty si přislíbil / že všecko k sobě potáhneš / když od země pozdvížen budeš ; nyní si nade všecka nebesa od země pozdvížený / pamatúj na zaslíbení tvé / a táhni nás za sebou : nebo po odejítí tvém do nebe / žádné nám na zemi potěšení nepozůstává ; nýbrž jako žížnivý jelen touží po studnici vod : tak duše naše touží po tobě. Koniáš, Postylla,…, 1750 Z barokní doby pocházejí první náznaky syntaktizace interpunkce, tj. užívání interpunkčních znamének podle principu syntaktického. Nacházíme je v exilovém díle J.A.Komenského. Komenský - na rozdíl od dosavadních zvyklostí - neodděluje čárkou východisko výpovědi od jádra v jednoduché větě a naopak odděluje čárkou vedlejší věty spojené s větou řídící dvojicí korelativních výrazů, např.: Akademia, ku projítí plnému té profesí, k níž kdo oddán bude:… (žádný jiný dobový autor by nepoložil čárku mezi slova té profesí a k níž). Do domácího prostředí však jeho podnětné interpunkční zásady nepronikly. 6. Novočeská interpunkce byla vytvořena až v 19.stol. Starý princip interpunkce založený na výdechovém členění textu byl postupně opouštěn a nahrazován principem syntaktickým; jím se řídí interpunkce dodnes. Podrobné poučení o dnešní interpunkci podávají Pravidla českého pravopisu z r. 1993. Transliterace a transkripce Písemné památky staré a starší české literatury jsou širší vědecké veřejnosti a ostatním zájemcům zpřístupňovány jejich vydáváním. Vycházejí buď v podobě transliterované, nebo transkribované . (Stranou ponecháváme volnější zpracování pro laiky.) Transliterace je přepis každé litery jedné grafické soustavy literou jiné grafické soustavy, takže je možný zpětný přepis. Transkripce je přesné zachycení zvukové podoby textu pomocí novočeského pravopisu. Pro ty hlásky nebo jevy, které novočeský pravopis neoznačuje, se užívá zvláštních znaků. Transkripce staročeských a starších českých textů se řídí vlastními pravidly. Pro texty do začátku 17. stol. platí transkripční zásady uveřejněné v článku J. Daňhelky Směrnice pro vydávání starších českých textů (sborník Husitský Tábor, 1985, 285-301), pro vydávání textů z doby barokní mají zásadní význam pravidla, která vypracoval J. Vintr (Zásady transkripce českých textů z barokní doby, Listy filologické, 1998). Obě publikace obsahují další odbornou literaturu. Obecnější poučení o transkripci staročeských textů podává též Staročeský slovník, Úvodní stati…, 1968, 46n. Podle zaměření konkrétní edice jsou výše uvedená pravidla často modifikována. Jejich konkrétní podoba bývá představena v úvodní části vydávaného díla. Základní pravidla transliterace a transkripce jsou představena v naší kapitole Vývoj českého pravopisu. Podrobnější údaje o platnosti jednotlivých liter podává kap. Abecední přehled běžnějších případů záznamu hlásek pravopisem primitivním a oběma systémy spřežkového pravopisu (in: Bělič-Kamiš-Kučera, Malý staročeský slovník, 1978, 699-704). Další zásady: Při psaní velkých písmen se řídíme dnešními Pravidly českého pravopisu, hranice slov v písmě upravujeme rovněž podle pravopisného úzu novočeského (např. slova bych, bys…píšeme zvlášť), pokud nám nejde o specializované svědectví o starším vývojovém stadiu. V tom případě odlišné dobové pojetí respektujeme. Např. u tzv. příslovečných spřežek a jiných výrazů, které postupně vznikaly ze dvou slov, ponecháváme většinou psaní původní: na mále, který koli. Římské číslice nahrazujeme arabskými. Zkratky v textu rozepisujeme, rekonstruované části, které do textu doplnil editor, uvádíme v hranatých závorkách. Grafické zvyklosti, které se nezakládaly na výslovnosti, nerespektujeme (např. létha, offěra přepisujeme jako léta, ofěra), ale tam, kde jde o pozůstatek starší výslovnosti, původní grafiku ponecháváme: smrtedlný. Ad interpunkce: Do transkribovaných staročeských textů (tj. do konce 15.stol.), v nichž většinou interpunkce chybí nebo je nedostačující, se vkládá interpunkce odpovídající syntaktickému členění vět a souvětí, a to podle zásad obvyklých v nové češtině. Doplněná interpunkce slouží k zpřehlednění a větší srozumitelnosti textu. Interpunkce v textech z doby humanistické a barokní představuje problém mnohem složitější. Hledá se vždy takové řešení, které by moderními grafickými prostředky (tečkami, čárkami středníky, dvojtečkami, pomlčkami atd.) vystihlo zvláštnosti starších větných a souvětných útvarů (viz citované publikace J. Daňhelky, J. Vintra). V našich skriptech věnovaných staré češtině se touto speciální problematikou nezabýváme.